(E)lite of (4)story

Antonín Dvořák (8. 9. 1841 Nelahozeves u Kralup – 1. 5. 1904 Praha)

V české hudbě 19. století převýšil Antonín Dvořák své současníky jak počtem skladeb tak i žánrovou šíří svého hudebního díla, díky jehož kvalitám se stal nejsvětovějším českým skladatelem. Ve 20. století se s Dvořákem mohou měřit už jen dva čeští skladatelé, Leoš Janáček a Bohuslav Martinů. Narodil se jako prvorozený syn do rodiny řeznického mistra a hostinského Františka Dvořáka a Anny Dvořákové roz. Zdeňkové. Snad tedy jen jeho výrazné, už v dětském věku projevované hudební nadání zabránilo tomu, že se z Antonína Dvořáka namísto skladatele nestal řeznický mistr případně hostinský, který podle tradice převezme jednou otcovu živnost. Jeho prvním hudebním nástrojem byly housličky, s nimiž brzy hrál jednoduchá sóla jak v nelahozeveském kostele tak i hostům v otcově pronajatém hostinci. S řezničinou pak skutečně započal u svého otce, později byl poslán do učení do blízkých Zlonic; tam ovšem zároveň získal vítanou příležitost k dalšímu hudebnímu vzdělávání. U kantora Antonína Liehmanna se učil hře na housle, violu, klavír a varhany a jako čtrnáctiletý hoch byl přijat dokonce mezi hráče Liehmannovy v okolí dobře známé kapely (1855-57). Dále se učil řeznickému řemeslu a k Liehmanovi chodil pak ještě do německé pokračovací třídy, hlavně však u něj získával základy hudební teorie. Skladatel později vzpomínal na poněkud svéráznou učební metodu, při níž pravidelně padaly štulce a pohlavky, nicméně svého tehdejšího učitele pokládal za znamenitého hudebníka, jenž se velmi dobře vyznal v harmonii a plynně četl i hrál generálbas, což učil i své žáky. Nadaný chlapec byl nadále přidržován k rodinné živnosti, v patnácti letech získal dokonce výuční list a jako řeznický tovaryš putoval „na handl“ do německého prostředí České Kamenice, kde naštěstí nalezl opět schopného rádce a učitele hudby ve Františku Hankem, absolventu pražské varhanické školy. Konečně až po přímluvě Liehmannově a strýce Zdeňky a především poté, co samotná živnost začala po přestěhování do Zlonic upadat, svolil otec konečně k tomu, aby jeho nejstarší syn vystudoval v Praze varhanickou školu (1857-1859).
Po dvou letech studia na varhanické škole byl 30. 6. 1858 vyhodnocen jako výborný, druhý nejlepší žák v ročníku, ale „spíše praktický talent“. Na živobytí si začal vydělávat nikoli jako varhaník, o toto místo žádal mladý absolvent marně na několika místech, ale opět jako violista. Nejprve zakotvil v populární pražské Komzákově kapele, později v orchestru Prozatímního divadla, kam přešel téměř s celou touto kapelou. Zde působil téměř devět let, od roku 1862 do roku 1871, nejprve pod kapelníkem J. N. Maýrem, od roku 1866 pak pod vedením Bedřicha Smetany. Zároveň komponoval, s čímž ostatně započal už jako žák varhanické školy. Především z finančních důvodů vyučoval vždy ještě několik soukromých žáků, od roku 1864 mezi nimi byly i dcery pražského zlatníka Čermáka, z nichž Josefinu, herečku Prozatímního divadla a pozdější hraběnku Kounicovou Dvořák už několik let obdivoval a byl k ní zřejmě přitahován hlubokým citem. Ten sice nebyl opětován, ale Dvořáka inspiroval k tvorbě milostných písní, jejichž odezvu nalezneme v Cypřiších i v některých pozdějších cyklech z 80. let 19. století na slova Gustava Pflegera Moravského. Dvořák se ovšem pokoušel zvládnout i náročnější tvůrčí úkoly, složil např. své dvě první symfonie (c-moll a B-dur) a v romantickém operním duchu, ovlivněn zejména Wagnerovým dílem, zkomponoval operu Alfréd, s níž však ještě zdaleka nebyl spokojen. V prvé polovině 70. let napsal druhou operu Král a uhlíř a 17. 11. 1873 se oženil se svou bývalou žačkou Annou Čermákovou, mladší sestrou své první velké lásky. Od poloviny 70. let 19. století Dvořákova tvorba vzbudila pozornost postupně i v hudebních kruzích vídeňských. Několik vážených osobností včetně hudebního kritika Eduarda Hanslicka a skladatele Johannesa Brahmse tehdy několik let po sobě zasedalo v porotě, která vybírala pro státní stipendium rakouského ministerstva školství z mnoha žádostí „mladých, chudých a nadaných umělců“ ty nejvhodnější adepty. Dvořák toto stipendium pobíral v letech 1875 až 1879 celkem pětkrát, v roce 1897 pak nakonce zaujímá sám místo v porotě při udělování státních uměleckých stipendií. Svými k žádosti přiloženými skladbami zaujal dokonce Brahmse natolik, že je doporučil k vydání a Dvořáka představil „svému“ berlínskému nakladateli Simrockovi. Na začátku roku 1878 vycházejí u Simrocka tiskem Moravské dvojzpěvy a téhož roku v srpnu pak první řada Slovanských tanců, které poutají pozornost ke Dvořákovu dílu již natrvalo a zakládají jeho světovou slávu. Dvořák se pak vzdal postupně všech svých dosavadních zaměstnání a plně se věnoval kompozici. Díky alespoň dočasnému finančnímu zajištění a s počáteční razantní podporou vlivných hudebních kruhů, vedle jmenovaných Johannese Brahmse, nakladatele Fritze Simrocka a hudebního kritika Eduarda Hanslicka (vídeňské Neue freie Presse) ještě např. německého kritika Louise Ehlerta (Berliner National-Zeitung), dirigenta Hanse Richtera a dalších, se z Dvořáka stává v tomto období opravdu profesionální skladatel s rychle rostoucím mezinárodním renomé.
„ ….a vím, že tyto skladby nikdy bych tak nenapsal, kdybych byl Ameriku neviděl.“ A. D.
V letech 1892 až 1895 stanul Dvořák v čele Národní konzervatoře hudby (National Conservatory of Music) v New Yorku poté, co po jistém váhání přijal nabídku paní Jeanette Thurberové, zakladatelky této instituce. Podle její ideje měl Dvořák povznést americký hudební život rovněž jako dirigent a skladatel a tato idea se stala skutečností. Už při příjezdu do Ameriky v září 1892 sebou vezl hotovou skladbu k uctění Kolumbovy památky, Te Deum, a rozpracovanou kantátu Americký prapor. V prosinci 1893 má premiéru jeho 9. symfonie a ještě před tím, při prázdninovém pobytu ve Spillville (stát Iowa), pracoval Dvořák na dvou dílech komorních, smyčcovém kvartetu F dur, nazvaném později „Americký“ a na kvintetu pro dvoje housle, dvě violy a violoncello E dur. Ještě v Americe vytvořil Biblické písně a jeho štastná invence pokračuje i v Čechách, kam se v květnu 1894 vrací s rodinou na prázdniny, a píše klavírní cyklus skladeb Humoresky. V Americe pak ještě složil svou poslední „americkou“ skladbu, koncert h moll pro violoncello a orchestr a v dubnu 1895 odplouvá z Ameriky definitivně. Jako dirigent se Dvořák představil v Americe např. na Světové výstavě v Chicagu, kde o „Českém dni“ 12. 8. 1893 dirigoval své Slovanské tance, Symfonii G dur a předehru ke hře J. K. Tyl Má vlast.